﻿List Jakubův.
3.
Nebuďte mnozí učiteli, bratři moji; víte, že budeme mít přísnější soud. 
Všichni přece v mnoha věcech selháváme. Jestliže někdo neselhává ve slově, je to dokonalý muž, schopný udržet na uzdě také celé tělo. 
Hle, koním dáváme do huby udidlo, aby nás poslouchali, a řídíme celé jejich tělo. 
Hle, i lodi, ačkoli jsou tak veliké a bývají hnány prudkými větry, jsou řízeny nepatrným kormidlem, kamkoli se kormidelníkovi zachce. 
A tak i jazyk je malý úd, ale honosí se velikými věcmi. Hle, jak maličký oheň zapálí veliký les! 
I jazyk je oheň, svět nepravosti. Jazyk má mezi našimi údy takové postavení, že znečišťuje celé tělo a zapaluje běh naší přirozenosti, neboť je rozpalován peklem. 
Každý druh zvířat, ptáků, plazů i mořských živočichů bývá krocen a je zkrocen lidským rodem, 
ale jazyk, to nezvládnutelné zlo plné smrtelného jedu, žádný člověk zkrotit nemůže. 
Jím dobrořečíme Bohu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. 
Ze stejných úst vychází žehnání i proklínání. Bratři moji, tak to nemá být! 
Chrlí snad pramen ze stejného ústí sladkou i hořkou vodu? 
Může snad, bratři moji, fíkovník nést olivy nebo vinná réva fíky? Tak také žádný pramen nevydává slanou i sladkou vodu. 
Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať své skutky prokáže dobrým životem v moudré krotkosti. 
Máte-li však v srdcích hořkou závist a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě. 
To není moudrost přicházející shůry, ale pozemská, tělesná a ďábelská. 
Kde je totiž závist a svárlivost, tam je také nepokoj a veškerá špatnost. 
Ale ta moudrost, která je shůry, je především čistá, dále pokojná, vlídná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nestranná a nepokrytecká. 
Ovoce spravedlnosti se pak v pokoji rozsívá těm, kdo působí pokoj. 
