﻿Marek.
15.
Brzy ráno velekněží s nejvyšší židovskou radou vynesli nad Ježíšem rozsudek smrti a poslali ho v poutech k římskému místodržiteli Pilátovi. 
„Tak ty jsi ten král Židů?“ ušklíbl se Pilát. „Jak říkáš,“ odpověděl Ježíš. 
Velekněží ho u Piláta obvinili z mnoha zločinů. 
„Co ty na?“ dal mu slovo místodržitel. „Co odpovíš na všechny ty žaloby?“ 
Ježíš však už ani nepromluvil, nehájil se. Divný zločinec! 
Vždy o Velikonocích amnestoval místodržitel podle volby lidu jednoho ze židovských vězňů. 
Pro výtržnost a vraždu seděl ve vězení jakýsi Barabáš se svými kumpány. 
Před Pilátovým sídlem se shromáždil dav a začal se dovolávat tradiční amnestie. 
Pilát toho využil a promluvil k nim: „Chcete, abych propustil toho židovského krále?“ 
Tušil totiž, že velekněží ho odsoudili k smrti, protože se báli jeho vlivu na lidi. 
Ale velekněžími navedená chátra žádala propuštění Barabáše. 
„Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král?“ 
„Ukřižovat!“ ozvaly se výkřiky. 
„Ale za jaký zločin?“ namítal Pilát. Lůza však skandovala: „Na kříž! Na kříž!“ 
Pilát tedy ustoupil nátlaku davu, dal propustit z vězení Barabáše a Ježíše vydal popravčí četě, aby ho zbičovali a ukřižovali. 
Vojáci odvedli Ježíše na nádvoří vládní budovy a svolali celou rotu. 
Oblékli ho do purpurové látky jako do královského pláště, spletli věnec z trní a posadili mu ho na hlavu jako korunu. 
Začali ho výsměšně zdravit a volali: „Ať žije židovský král!“ 
Bili jej holí do hlavy, plivali na něj a pak si zase před něj klekali a klaněli se mu. 
Když se dost pobavili, svlékli mu zase purpurový plášť, oblékli mu jeho vlastní šaty a vedli ho na popraviště. 
Ježíš nemohl těžký kříž sám unést. Do města právě přicházel jistý Šimon, rodák z Kyrény, a toho vojáci přinutili, aby mu pomohl. (Šimon je otec pozdějších křesťanů Alexandra a Rufa.) 
Tak přivedli Ježíše až na popraviště, které se jmenovalo Golgota, což znamená Lebka. 
Nabídli mu víno s omamnou příměsí, ale on je odmítl. 
Pak jej přibili na kříž a losovali o jeho šaty. 
Poprava se konala v devět hodin ráno. 
Ježíšovu vinu oznamoval nápis nad jeho hlavou: „Židovský král“. 
Zároveň s ním ukřižovali dva zločince; jednoho po pravé a druhého po levé straně. 
Splnila se tak prorocká předpověď: „Je zahrnut mezi zločince.“ 
Kolemjdoucí mu nadávali a vysmívali se mu: „Tak tys nám chtěl zbořit chrám a za tři dny ho zase postavit? 
Když jsi tak mocný, pomoz si sám a sestup z kříže!“ 
Mezi posměvači byla i skupina významných kněží a učitelů zákona, kteří si mezi sebou říkali: „Jiným pomáhal a teď je bezmocný. 
Jestli je to opravdu Mesiáš, zaslíbený král Izraele, ať sestoupí z kříže. To nás přesvědčí a uvěříme mu.“ A také zločinci na křížích mu spílali. 
V poledne se náhle setmělo a zlověstné šero trvalo až do tří hodin. 
Ve tři hodiny odpoledne vykřikl Ježíš: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ Jsou to úvodní slova dvacátého druhého žalmu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ 
Někteří z přihlížejících mu nerozuměli a domnívali se, že volá na pomoc proroka Elijáše. 
Jeden z nich připevnil na hůl houbu nasátou kyselým vínem a přistrčil mu ji ke rtům se slovy: „Počkáme si, zda mu Elijáš přijde na pomoc.“ 
Ježíš vykřikl ještě jednou a zemřel. 
V tu chvíli se opona, která zastírala nejsvatější místnost chrámu, roztrhla napůl od shora až dolů. 
Římský setník, který velel popravčí četě a byl svědkem Ježíšových posledních chvil, zvolal: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn!“ 
Zpovzdálí přihlížely některé ženy, mezi nimi Marie Magdaléna, Marie, matka Jakuba „malého“ a Josefa, a Salome. 
Ty v něho uvěřily už kdysi v Galileji a od té doby mu sloužily. A byly tu i jiné ženy, které s ním přišly do Jeruzaléma. 
Nastával páteční večer, pro židy začátek sobotního svátku. 
Josef z Arimatie, vážený člen velerady, který také vyhlížel Mesiášovu vládu, přišel odvážně k Pilátovi a žádal Ježíšovo tělo. 
Místodržitel se podivil, že by Ježíš tak brzy zemřel. Zavolal si velitele popravčí čety a zeptal se ho na to. 
Když mu to setník potvrdil, přikázal vydat Ježíšovo tělo Josefovi. 
Ten koupil plátno, a když sňali Ježíšovo tělo z kříže, zavinul je a uložil do vlastní hrobky, vytesané ve skále. Před vchod přivalili kamennou desku. 
Marie Magdaléna a Marie Josefova je sledovaly, a věděly tak, kde je Ježíš pohřben. 
